Spoločnosť pre plánované rodičovstvo

Členská organizácia International Planned Parenthood Federation (IPPF)

Housenka není človek

Laboratoř – galerie – doupě. Krása i hrůza. Na stole mikroskopy a preparáty, na zdech fascinující fotografie. Pražské embryologické pracoviště profesora JANA EVANGELISTY JIRÁSKA (75) má magický rozměr: smrt tu může předcházet zrození a snímky z nitra dělohy působí v počítačové úpravě jako z dalekého vesmíru. Fotografie a videozáznamy odsud jsou světově ceněny, k české veřejnosti se však dostávají zřídka. Například prostřednictvím televizního seriálu BBC Lidské tělo.

Za svou knihu o vývojových mechanismech lidských embryí a plodů jste byl Americkým biografickým ústavem vyznamenán titulem Muž roku 2004. Čím je ta knížka tak výjimečná?

Je v ní zúročena práce za čtyřicet let. Vyfotografoval jsem celý nitroděložní vývoj člověka. Jde o barevné snímky, které ukazují normální vývoj embrya a plodu i pochody vedoucí ke vzniku vrozených vývojových vad. Mám téměř kompletní sbírku lidských embryí, všechny jsem měl v ruce, všechny jsem pozoroval tou nejlepší technikou, jaká byla k dispozici. Chybějí mi jen zárodky od sedmého do třináctého dne, ale ty jsem měl možnost fotografovat v USA. Víte, zastávám názor, že když něco studujete, musíte k tomu přistupovat nanejvýš poctivě. A když chcete něco pozorovat, musíte to vyfotografovat a pak se na ty snímky podívat bez předsudků, zapomenout vše, co jste četla a viděla, a udělat si vlastní názor.

 

S pozorováním embryí, nejprve ptačích, jste začal už na studiích v padesátých letech. V roce 1983 jste pak vydal vůbec první lidskou embryologii na světě zaznamenanou řádkovým elektronovým mikroskopem.

Ano, na Atlasu lidské prenatální morfogeneze jsem pracoval v USA a vydán byl v angličtině v Nizozemsku, protože tady mi ho nikdo vydat nechtěl. V Anatomické společnosti mi tehdy řekli, že to není nic nového. Já jsem v domácích vědeckých kruzích nikdy nebyl moc oblíben.

Ještě předtím, v šedesátých letech, jste prý chtěl být první na světě v umělém oplodnění.

To se bohužel nepodařilo. Byli jsme mladí, publikovali jsme v tehdejší Československé fyziologii a překvapilo nás, když naši práci přeložila a otiskla New York Academy of Sciences. Vypěstovali jsme buňky z choriových klků, ale nevěděli, jak dál. A vidíte – dnes se běžně používají ke chromozomální analýze plodu. Pak jsme zkusili kultivovat lidská vajíčka a zajímalo nás, jak dosáhnout vývoje in vitro, ve zkumavce. Tehdy jsem poprvé odjel do Ameriky.

Proč jste se po dvou letech vrátil?

Jedním z důvodů bylo, že v USA je část veřejnosti nábožensky velice netolerantní. V případě, že děláte něco s lidskými zárodky a stanete se populárním, vám jde téměř o život. Jenže po návratu domů, v roce 1971, mi bylo řečeno, že umělé oplodnění není ani zde společenská objednávka, že pracující lid mnohem více potřebuje, abych bádal nad kapavkou. Navrhoval jsem výzkum znovu a znovu až do roku 1978, kdy se v Anglii narodilo baby Brown, první dítě ze zkumavky. Alespoň jsem své zkušenosti poté částečně sdělil brněnskému pracovišti, kde to roku 1980 dokázali jako první v Československu Tesařík a Pilka.

Zmínil jste se o americkém křesťanském protipotratovém tažení, které trvá. Kdy se podle vás embryo stává člověkem? A má to vůbec určit věda?

Na všechno můžete mít tři pohledy. Vědecký, filozofický a věřící. Ten první záleží na empirii a zjišťování faktů, na jejichž základě můžete vyvodit definici. Embryo je stadium vývoje člověka, které začíná oplozením a končí obdobím, kdy srůstají okraje očních víček a zárodek se stává plodem. To znamená, že je 30 až 35 milimetrů dlouhý a skutečného stáří je 56 až 60 dnů. Tehdy se podle pohledu zvenčí začíná embryo podobat člověku. A člověk, to je filozofická kategorie, pod níž si každý můžeme představit něco jiného. Pro mne platí heslo: human being – to be or not to be. Čili přežít nebo nepřežít. Když někdo potratí plod, který má sto gramů, tak kdybyste sjednotila počítače celého světa, aby se o něj staraly, při životě ho neudržíte. Není to jedinec schopný přežití, není to bytost.

Chcete říct, že plod se podle vás stává lidskou bytostí, až když je schopen přežít?

Já nevím. Já jenom vím, že embryo není lidská bytost. Když mi někdo řekne, že jedna buňka – oplozené vajíčko – je člověk, je to stejné, jako když mi někdo ukáže plán domu a řekne, že je to dům. Vždyť se podívejte na ty moje obrázky, mladé embryo se spíše podobá housence než člověku.

 

Takže jinak: “Přežít” je prvním smyslem života?

Podle přírody je jediným smyslem života rozmnožit se. Příroda je jako továrna na automobily. Při novém modelu se vždycky využívají zkušenosti z těch starých modelů. A začátek nového jedince je vždycky stejný, ze živé buňky. Život je štafetový kolík, který představují živé buňky. Jakmile by se štafeta přerušila, byl by konec života.

Vy jste živá podle stejných pravidel jako housenka, nebo dokonce hlávka zelí. To je právě největší objev dvacátého století. Stejný genetický kód platí na zeměkouli pro všechno živé. Veškerá proteosyntéza probíhá podle stejného schématu. Tak já nevím, proč bychom měli více obdivovat život člověka než život jiného živočicha nebo rostliny. Můžete říct, že je to všechno zázrak, a já s vámi budu souhlasit, protože nikdo neví, jak život vznikl. Ale myslím si, že život na základě poznatků genetiky a biochemie z minulého století už umíme definovat. Život je jev, který je založen na střídání selektivního a neselektivního přepisu toho, co je zapsáno v deoxyribonukleové kyselině živých buněk. Ať jde o vás, nebo o bakterii. Spočívá v tom, že se střídají období, kdy se z DNA přepisují jen kousky, což znamená, že buňka žije, a období, kdy se to přepíše všechno a buňka se rozdělí.

Příroda navíc žádným životem moc nešetří. To je jen věc dohody lidské společnosti, že chceme šetřit lidské buňky. Uvědomte si, že při každém porodu se vyhodí do koše placenta, tedy půl kila živých lidských diploidních buněk s úplnou genetickou výbavou.

Abych pokračovala v seznamu vašich prvenství – přišel jste už v padesátých letech na to, jak zjistit pohlaví lidského plodu.

Především jsem byl první, kdo se u nás embryologií zabýval z pozice genetiky. Vládl tady sovětský vliv, živá hmota vznikala z neživého materiálu a chromozomy byly považovány za pavědecký výmysl. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem si už na studiích patologie uvědomil, že když se chci něco dozvědět, musím sáhnout po anglicky psané literatuře. Tak jsem se z anglického časopisu například dozvěděl, že našli u koček pohlavní rozdíly v klidových buněčných jádrech a už tehdy mě napadlo, že to lze zkusit vyzkoumat i na člověku. A když jsme pak studentům odebírali buňky sliznice tváře, abychom jim udělali cytologický nátěr, říkal jsem si, že to v těch buňkách bude vidět. A ono bylo. Zjistil jsem, že to lze provést i u plodu, a protože jsem byl embryologicky zaměřen, myslel jsem si, že to bude i v plodové vodě. A bylo. Tady jsem byl první a současně to bylo objeveno i v Americe.

Jak na váš objev reagovala fakulta?

U nás vždycky toho prvního upalujeme. Když jsem svou práci přednášel na tehdejší společné katedře anatomů, histologů a embryologů, vystoupil jeden renomovaný pracovník a prohlásil, že by se to mělo vyzkoumat i na pšenici. A já jsem v tu chvíli musel vypadat velice bojově, protože mi za mladých let občas stoupal adrenalin. Jsem naprostý individualista, nerad zapadám do jakékoliv skupiny – a to byla v letech kolektivismu obzvláště nepřijatelná vlastnost. Ale naštěstí vedle mne seděl můj šedesátiletý učitel, který mi polohlasem povídá, a já si to dodnes doslova pamatuji: “Pane kolego, nechte ho, von je blbej.”

Jste velmi ceněn v zahraničí, ale tvrdíte, že doma o vaši práci a výsledky stále není zájem. Proč tomu tak je?

V Americe jsem spolupracoval s mnoha lidmi, ale tady jsem byl vždycky sám, měl jsem tu malou laboratoř, nebyl jsem v partaji, snadno zranitelný, snadno odstranitelný. Proto jsem byl i gynekolog, abych v nejhorším případě nemusel dělat laboratorního pracovníka. S nikým jsem se tu moc nebavil. Úspěch mi byl jen záviděn. A není to tak dávno, co jsem žádal o podporu na výzkum vývojových polí člověka, protože genetika mne nesmírně zajímá. A anonymní oponent napsal, že nevím, co je embryologie.

Přejděme raději k vaší klinické praxi. Jste specialistou na diagnózy vrozených vývojových vad. Řekněte – máte v určitých těžkých případech jako lékař poslední slovo?

Nikdy pacientku nestresuji hned, když se mi něco nezdá. Až když jsem si jist, vysvětlím jí, co si myslím, že to a to znamená, nebo jí to ukážu na videozáznamu. Ale poslední slovo má vždy ona.

Stalo se vám někdy, že jste doporučil ukončení těhotenství ze zvláště závažných předpokladů a ta žena si nedala říct?

Jistě. Jednu dvaačtyřicetiletou lékařku vždy uvádím jako příklad zvláště otřesného, nezodpovědného jednání. Je to už dost dávno. Bylo to její první a pravděpodobně i poslední těhotenství, protože s věkem roste pravděpodobnost například Downova syndromu. Udělali jsme amniocentézu už v osmnáctém týdnu a zjistili jsme, že plod Downův syndrom má. Ona jako pediatryně dobře věděla, o co jde, ale řekla mi: “Jsem přesvědčena, že je to vaše laboratorní chyba. Já mám zdravé dítě.” Vyšetření jsme zopakovali a o tři týdny později se původní nález potvrdil. Opět odmítla ukončit těhotenství. Když porodila, postižené dítě dala okamžitě do ústavu.

Kdyby předem řekla, že nesvolí k tomu, aby se ukončilo těhotenství ani za těchto okolností, tak je to její věc. Ale jakmile se řekne A, tak už se musí říct B. Paní doktorka se o to dítě měla postarat v rámci své rodiny, a ne hodit náklady na péči o ně na celou společnost. Děťátko s Downem je sociální neštěstí. Ale to lidé nechtějí slyšet.

Strávil jste více než tři roky v Americe coby hostující profesor. Projevily se vaše tamní zkušenosti i ve vaší zdejší lékařské praxi?

Naučil jsem se trochu jinému přístupu k medicíně. Tam je každý lékař za své skutky osobně odpovědný, a když si pacientku vezme k sobě do péče, musí se o ni starat. Může si přizvat třeba sto dalších lékařů, ale jakmile je to jeho pacientka, je za ni odpovědný. Na druhou stranu, když jste americký chudý, máte právo na základní ošetření v General Hospital, ale soukromá nemocnice vás nepřijme, ani když budete mít smrt na jazyku, pokud nebude jasné, že můžete zaplatit.

Zatímco tady stále vládne systém kolektivní nezodpovědnosti. Což řečeno ironicky – nemusí být špatné. Z obou stran. Náš systém lavíruje někde mezi obecně socialistickým a extrémně kapitalistickým. Tady nejsou vyhraněna práva pacientky a práva lékaře. Každá pacientka má samozřejmý nárok na bazální ošetření v případě ohrožení života. Ale stejně jako si pacientka může zvolit lékaře, tak i lékař by měl mít právo odmítnout pacientku bez udání důvodu.

Začátkem loňského roku jste s kolektivem autorů publikoval vědeckou práci o srostlých dvojčatech. Jakou s nimi máte zkušenost?

Pár jich tady mám. A když ještě nebyl ultrazvuk, viděl jsem i několik novorozenců. Ta studie se věnuje mechanismům vzniku spojených dvojčat, jejich ultrazvukové diagnostice na konci prvního trimestru těhotenství a nejčastějším druhům zdvojení. Jakmile se tento jev vyskytne, pokud mohu, navrhuji ukončit těhotenství. Je to nejjednodušší řešení.

A co když zárodky nejsou spojené, ale je jich hodně? Při umělém oplodňování se ještě před několika lety aplikovalo ženám pro jistotu více vajíček a docházelo k vícečetným, někdy velmi problematickým těhotenstvím.

Optimální je vždy jeden plod. Dvojčata se ještě dají uhlídat, ale tři děti, ty už se narodí ve 32. týdnu a budou mít řekněme kilo a půl. Tam je míra postiženosti kolem pěti procent. Pět procent, že vaše dítě bude mít sníženou kvalitu života, to už je podle mne dost.

I když jsou ty tři zárodky jinak zdravé? Kde je podle vás například etická hranice odstranění jednoho z nich?

To musí volit pacientka. Samozřejmě že většina z nich ponese riziko, že se narodí všechny tři děti. Ale jsou případy, kdy se snižuje ze tří na dvě, a dokonce ze dvou na jedno. Při normálních dvojvaječných dvojčatech vás může žena požádat, že chce jen jedno dítě. Což je podle mne proti etickým zásadám, ale náš zákon to umožňuje.

Víte, já ve věcech lékařské etiky i etiky vědeckého výzkumu stojím vždy na straně racionálního myšlení. Například jsem až do doby, kdy to OSN povolila, nesouhlasil s tím, aby klonování lidských zárodků bylo zakázáno. Nejdříve přece musím vědět, proč něco zakazuji. Klonování na kmenové buňky, to je jedna z cest, kterou lze pravděpodobně léčit celou řadou chorob. A abych to zakázal, aniž jsem schopen to racionálně zdůvodnit, to je tmářství. Ovšem znám jeden případ, který mluví proti mně.

Který?

Talidomit-Contergan ze začátku šedesátých let. Užíval se jako výborný prostředek na usnutí. U těhotných žen měl za následek celou řadu vrozených vývojových vad, především fokomélii, kdy se nevyvinou končetiny. Než se přišlo na příčinu, postihlo to asi třicet tisíc dětí. A v USA se tento přípravek nikdy neprodával, protože jedna členka komise, která schvaluje léky, se postavila proti.

Jak na to přišla?

Žádný rozumový důvod neuvedla. Ale představte si, že za to po letech obdržela jedno z nejvyšších vyznamenání – civilní Americký kříž. (Aby bylo jasno – profesor Jirásek se směje.)

Reflex 05/2005

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s

%d bloggers like this: